Vasil Artamonov & Alexey Klyuykov: Materiální základ

vernisáž v pondělí 5. 3., 19h
křest katalogu „Budoucnost je naším jediným cílem“ V. Artamonov, A. Klyuykov a V. Magid
7. 3. – 21. 4. 2012

I.
Na sklonku padesátých let, s nástupem Chruščova k moci a pádem stalinského kultu, se lámou ledy socialistického realismu. Heroismus utopického optimismu je veřejně usvědčen ze lži a mladí umělci záměrně popírají principy a předpoklady dosud trvajícího estetického dogmatu. Hlavní propagátor nového hnutí – tzv. Drsného stylu – kritik Alexandr Kamenskij, napsal v roce 1961, že tito mladí umělci „trpí averzí vůči falešným pózám, bombastičnosti a schématickým, předem určeným motivům“. Oslavuje je jako „naštvané a zapálené kritiky společnosti“. Ve své alergické reakci na socialistický realismus, vytváří nová umělecká generace něco, co se zdá být jeho negativním obrazem. Vrací se k vytěsněné tradici ruského modernistické malby a usiluje o ztvárnění života obyčejných sovětských lidí v jeho skutečné tíži. Drsný styl se proto vyznačoval střídmou barevností, v níž převládala hnědá a šedá. Psychologii zasmušilých figur vyvažoval umělcův odstup od zobrazené skutečnosti. V šedesátých letech je však již tendence na ústupu. Vladimir Manochin, žák jednoho ze známých představitelů tohoto uměleckého směru Andreje Vasněcova, tak přesto tvoří ještě dnes. Zatímco tvůrci Drsného stylu vyjížděli na ruský venkov (a pokračovali tak v tradici peredvižniků), setrvává Manochin ve svém ateliéru, jehož interiér ztvárňuje. Nezajímá ho svět venku ani to, jak se umění vyvíjelo během posledních padesáti let; dál maluje zátiší každodenních předmětů v různých odstínech šedé a hnědé.

II.
V akademických kruzích dobře známý ruský historik a polyglot Anatolij Moskvin se odjakživa vášnivě zajímal o hřbitovy. Zkoumal příběhy pohřbených jednotlivců a vytvářel rozsáhlou dokumentaci hrobů v blízkosti Nižného Novgorodu. Ve svém unikátním badatelském projektu zmapoval sedm set padesát hřbitovů. Obcházel je pěšky a přespával na hřbitovních lavičkách. Jeho sousedé ho označovali za génia a čtenáři lokálních periodik měli v oblibě jeho sloupky „Procházky hřbitovem“ a „Co říkají mrtví“. Příběhy slavných zesnulých popisoval nezvykle archaickým jazykem. Ve své vášni ale daleko překročil hranice vědecké etiky. V zájmu svého detailního zkoumání začal z hrobů vyhrabávat mladé ženy, jejichž život studoval, a z jejich ostatků vytvářel panenky, které oblékal do pestrobarevných šatů. Do těchto bizarních figur zabudoval hrací přístroje a rozmístil je po svém bytě, kde se různě povalovaly po židlích a pohovkách.

III.
Život miliardáře Howarda Hughese se skládal ze dvou různých částí, z veřejně exponované existence slavného letce a výrobce a z následného zcela skrytého života. Několik let před svou smrtí v roce 1976 se začal uzavírat v různých hotelových pokojích, kde potmě pil mléko, jedl čokoládu a nahý se dokola díval na filmy. Svým podřízeným zadával přesné instrukce, jak se k němu mají chovat (nedívat se na něj, nemluvit). Malé místnosti, v nichž přebýval, byly všechny stejné, třebaže poseté po celém kontinentu. Okna byla zatemněna tak, aby žádaný dojem nenarušil záblesk neznámé krajiny. Jeho nejoblíbenějším filmem byl snímek se špionážní zápletkou Ice Station Zebra z roku 1968, který viděl dohromady asi stopadesátkrát. Na jeho cestách ho doprovázely jeho milenky, avšak Hughesovi stačilo pouhé vědomí, že jsou nablízku. Jejich fotografie byly umístěné na předem vyznačeném místě v hotelovém pokoji. Hughes nikdy nenosil hodinky a prohlašoval se za pána času.

IV.
Příběh vědy a pokroku nepřipouští návrat ani tvrdohlavou nehybnost. Vyplňovat svůj osobní čas donekonečna opakovanou minulostí či setrvalou paralýzou je aktem vzdoru proti racionalitě, dotvářející kontinuum tam, kde je pouze vytržení. Zdravý rozum vytlačuje privátní utopie ze svého příběhu jako čiré šílenství, i když jeho dějová linka připomíná drama účetních knih a montážních příruček. Hughesi! Manochine! Moskvine!

Tereza Stejskalová