vernisáž v pondělí 7. 2. v 19h
8. 2. – 12. 3. 2011
Příznakem tvorby Marka Meduny (1973) je rezignace na plné porozumění intence autora. Opakovaným začleňováním starších maleb a objektů do instalací záměrně vytváří prostor k jejich znovupřijetí a otevírá je tak dalšímu možnému čtení. Zkoumá povahu díla, jeho náchylnost k ilustrativnosti. Na svých výstavách, ale i v roli kurátora, záměrně zpochybňuje systém konvencí prezentace uměleckých děl.
Diskurs o malířství se v díle Alexandra Wolffa (1976) odehrává nejen v malířství samém, tj. v analýze abstraktních, formálních a nenázorných forem komunikace, ale také na mnoha jiných rovinách. Wolff je proto činný i jako spoluvydavatel časopisu či hudebník a spolupracuje také s jinými umělci a zkusmo tu posuzuje neurčitost odkazů a krasomluvy dějin umění či populární kultury a možnosti jejich rekontextualizace. V rámci těchto aktivit se pak objevují základní otázky a tradiční myšlenková schémata malířství jako jsou reprezentace a sebereference, barva a forma, dekorativnost a nefunkčnost, subjektivní vyjádření a společenská závažnost či performativita. Vedle nepřetržitého malířského procesu se Wolff uchyluje i k divadelním prostředkům jako jsou rytmus, opakování, nestabilita, variabilita, fragmentace či otevřenost. Ty poukazují na malířství jako na místně specifickou uměleckou aktivitu, která je pokaždé možná jen v konkrétních situacích na základě postupného sbližování mezi afirmací a sebezpochybněním.
(výňatek z textu Elisabeth Fritz „Encore une fois: Die Aufführung der Malerei im Werk von Alexander Wolff“)
Výstava je podpořena Goethe-Institutem v Praze.