CO14 2003 – 2005

křest v úterý 15. 3. ve 20h, hudba Reverend Dick

CO14 (Jiří Franta, Marek Meduna, Petr Motejzík, Luděk Rathouský)

Mezi roky 2002 až 2003 jsme pod hlavičkou galerie CO14 zorganizovali 23 výstav/akcí na dvorku, který přiléhal k našemu ateliéru v Kmochově ulici na Smíchově. Tuto činnost jsme dokumentovali vydáním katalogu. Provoz galerie se neřídil seriózně stanovenými pravidly kurátorské činnosti, ale spíše volně splýval s naším tehdejším životním stylem.

Po ukončení pronájmu tohoto prostoru jsme přemýšleli, jakým způsobem pokračovat. Jako nejvhodnější se nám při zvážení našich možností jevilo pokračování činnosti galerie CO14 formou přednášek/pre­zentací vybraných umělců. Kladli jsme na formát přednášek následující podmínky: za prvé aby se odehrávaly na místě, které je mimo prostory, kde je obvykle představováno současné umění, za druhé aby místo mělo ráz veřejného, všem otevřeného auditoria, a konečně za třetí, aby mělo přirozeně charakter místa, kde návštěvník očekává spíše osvětu a vzdělávání než kulturní akci. Za jejich dějiště jsme zvolili aulu filozofické fakulty na Palachově náměstí.

Výběr přednášejících jsme zpočátku podmiňovali tím, že půjde o konceptuálně zaměřené umělce, u nichž jsme jaksi předpokládali, že se jim bude díky „objektivnějšímu“ přístupu k tvorbě snadněji hovořit o vlastní práci. Současně jsme se snažili omezit na autory, kteří mají za sebou již více let souvislé tvorby. Z historického hlediska bylo naším záměrem představit především autory z generace a okolo skupiny Pondělí, neboť jsme měli pocit – a dodnes ho máme – že tato generace, která se objevila počátkem devadesátých let, zásadním způsobem proměnila chápání umění k současnému pohledu, aniž by se jí po počátečním nadšení dostávalo dostatečného prostoru pro prezentaci její současné práce. Měli jsme dojem, že tito umělci jsou v pozici těch, o nichž se sice ví, ale nikdo vlastně netuší, co přesně dnes dělají a odkud a kam se ubírají.

Potud záměr. Skutečnost mu pak ne zcela odpovídala a my často volili přednášející nejen mezi zkušenými konceptuálními umělci z generace první poloviny devadesátých let, ale i mezi ostatními – program jsme prostě doplňovali umělci, kteří nám byli nablízku a jejichž tvorba nás v danou chvíli obzvláště zajímala. Naše prosba, aby umělci přednášku pojímali raději jako osvětovou prezentaci než jako samostatný umělecký čin, se vždy nesetkávala se vstřícnou odezvou, a tak se forma jednotlivých přednášek více či méně lišila. Když jsme stáli před úkolem zhostit se knižní dokumentace přednáškového cyklu, shodli jsme se na tom, že nemá smysl přepisovat zaznamenané přednášky z videa. Autorovo charisma a atmosféra přednášky by se ztratily, a tím by zmizelo to nejpodstatnější – navíc mnozí přednášející příliš nemluvili, nebo se omezili pouze na suchý popis, jiní se pro změnu vyjadřovali především pomocí bonmotů a anekdot, aniž se dotkli podstaty svých děl, a vlastně jen málokdo pojal přednášku jako důsledný a důkladně komentovaný průřez vlastní tvorbou. Proto jsme se rozhodli, že sborník nebude dokumentovat přednášky, ale přímo samotné umělce, jejich zázemí a přístup k tvorbě. Jako nejadekvátnější řešení se nám jevily medailony jednotlivých umělců seřazené podle chronologie přednášek. Tyto oddíly se skládají z textové a obrazové části. Texty a obrazy se k sobě navzájem přímo nevztahují, jsou pouze postaveny vedle sebe. Hlavní důraz klademe na texty, obrazová část je chápána spíše jako jejich doprovod.

Jde nám o vytvoření jakéhosi archivu, ne o přesnou editorskou práci s dílem umělců. Naší zásadou bylo shromáždit a zpřístupnit, bez ohledu na kvalitu, co nejvíce materiálu z co nejdelšího časového údobí kariéry umělce. Minulost zastupují texty a obrazová dokumentace, kterou nám poskytl sám umělec, či materiály, které jsme byli schopni dohledat my sami. Naší podmínkou bylo pouze, aby se jednalo o texty napsané umělcem samotným, a to jakéhokoliv žánru vyjma živých rozhovorů, kritik či reakcí na práce nějakého jiného umělce. I tato pravidla jsme v některých případech porušili. Umělcův současný postoj zastupují odpovědi na anketní otázky, z nichž osm bylo pro každého stejných a tři byly voleny konkrétnímu umělci takříkajíc na tělo, a fotografie z návštěvy ateliéru či pracovny.

Závěrem je možné ještě podotknout, že chápeme tuto netříděnou databázi „řečí do prázdna“ jako určitou příležitost – doufáme, že prázdno přestane být prázdnem a kritici budou umění opravdu odvážně interpretovat a hodnotit, historici umění půjdou skutečně k pramenům a kurátoři se nebudou za tvůrce jen prohlašovat, ale budou tak i jednat. A že všichni dohromady – umělci, kurátoři, kritici i historici – nebudeme své role zaměňovat či směšovat.

A na úplný konec jen telegraficky zmíním několik nejzásadnějších výjimek a našich selhání, které se podepsaly na konečné podobě sborníku. Jan Kadlec nám ani po mnoha urgencích nedodal větší část materiálů, tudíž není ve sborníku zastoupen tak, jak mohl být. Jelikož je pořádající CO14 personálně propojena s uměleckou skupinou Rafani, velmi jsme zvažovali, zda vůbec její příspěvek zařadit, i když její přednáška byla východiskem z nouze prvního termínu, kdy se všichni oslovení ještě zdráhali vystoupit. Nakonec jsme medailon zařadili, ale až na úplný závěr sborníku. Tři otázky pro uměleckou skupinu Rafani formuloval Jiří Ptáček. Jiří Ševčík omylem odpověděl i na otázky Jany Ševčíkové. Jeho odpovědi byly natolik zajímavé, že jsme neváhali a do sborníku je zařadili navíc. Místo jednoho medailonu galerie Display jsme udělali jednotlivé sekce pro všechny čtyři členy této galerie, která zahrnuje dva teoretiky a dva umělce. Už když jsme členy galerie Display oslovili, přáli jsme si, aby prezentovali nejen galerii, ale aby dva umělci skrývající se v jejím nitru ukázali i svou samostatnou práci. Protože se to nakonec díky našemu nedostatečnému naléhání nepodařilo, pokoušíme se to odčinit zřízením samostatné sekce pro každého z nich. Štěpánce Šimlové jsme omylem poslali chybné tři poslední otázky. Nesehnali jsme také text, který prý vznikl v začátcích skupiny Bezhlavý jezdec. Výběr textů od manželů Ševčíkových, od Davida Kulhánka, Ondřeje Chrobáka a divadla M.U.T. se řídil jinými pravidly, neboť zmínění nezastupují výtvarné umělce, ale teoretiky a divadelníky. Kateřina Šedá nám neumožnila vstoupit tam, kde pracuje. Mnoho umělců ateliéry vlastně nemá. K Jánu Mančuškovi jsme nedorazili my, protože jsme se v patřičné době nebyli schopni vypravit do Berlína. Mnoho obrazů je staženo ve špatném rozlišení z internetu. FAVU nám neposkytla diplomní práci Jana Nálevky, protože si vymiňovala souhlas autora, kterýžto s naším záměrem nebyl srozuměn a ani se nenechal umluvit, že nejde o kvalitu, protože koncept spočívá právě ve sběru materiálu za určité historické období. Na UMPRUM se pro změnu diplomní práce vůbec neposkytují. Některé skupiny odpovídaly dohromady, u jiných odpovídal každý z členů zvlášť. Délka odpovědí nebyla nijak limitována.

CO14 / sborník 2003–2005
Redakce: Jiří Franta, Marek Meduna, Petr Motejzík, Luděk Rathouský, Jiří Ševčík, Lenka Vítková
Korektury: Lenka Vítková, Viola Procházková, Jiří Ševčík
Grafická úprava: Marek Meduna
Překlad: Dan Morgan.
Vydala: Akademie výtvarných umění v Praze, Vědecko-výzkumné pracoviště, U Akademie 4, 170 22 Praha 7, roku 2010.
Vydání: první
Tisk: PB tisk, Příbram.
ISBN 978–80–87108–15–4

Obsah:
Vladimír Skrepl, Dušan Záhoranský, Jan Kadlec, Milan Salák, Kateřina Šedá, Štěpánka Šimlová, Podebal, Jiří Příhoda, Jan Kotík, M.U.T., Jiří Černický, Display, Zbyněk Baladrán, Ondřej Chrobák, David Kulhánek, Tomáš Svoboda, Kamera skura, Jana a Jiří Ševčíkovi, Ján Mančuška, Michal Pěchouček, František Kowolowski, Petr Lysáček, Guma Guar, Martin Zet, Vít Soukup, Ivan Vosecký, Jan Nálevka, Tomáš Hlavina, Kateřina Vincourová, Jan Šerých, Jan Turner, Milena Dopitová, Krištof Kintera, Alena Kotzmannová, Tomáš Vaněk, Pavel Humhal, Josef Bolf, Petr Písařík, Rafani

cena 300 Kč